Jak dětství, ovlivňuje výchovu našich dětí? Jaký jste rodič?

Chcete mít hezký vztah se svým dítětem, chcete otevřenou komunikaci a chcete sebevědomé a úspěšné dítě?

Který rodič by tohle nechtěl. Cesta k tomu, ale není vůbec jednoduchá, přestože v dnešní době, je internet plný informací o tom:

• Jak máme vychovávat a nevychovávat naše děti.
• Jaké knihy zaručeně přečíst, aby vše fungovalo.
• Jaké techniky seberozvoje a komunikace máme používat.
• Jaké kurzy absolvovat, aby rodič zvládal různé situace s dítětem.

A mnoho dalších a dalších informací máme k dispozici a přesto se nám to v praxi zrovna ne vždy podaří. Nakonec se ještě víc trápíme, že jiným to přece funguje a nám ne, že děláme něco špatně a nevíme, co dělat líp. Nakonec se vracíme do starých kolejí a nemáme sílu něco měnit.

Proč tomu tak je?

Jeden velký důvod si neseme sami v sobě.

Jsou to pozůstatky toho, jak jsme byli vychováváni a co jsme prožívali v dětství. Máme v sobě spousty vzorců chování a bloků, které jsme si za život nasbírali. Tak jak se vyvíjí například technologie, se vyvíjí i komunikace a výchova a my se musíme, ať chceme nebo ne přizpůsobovat. To nám, ale stěžují právě ty uložené vzorce a vliv našich rodičů a časté opakování, jak to dělali oni a kolik dětí vychovali a jak úspěšně….

Jenže doba je opravdu jiná.

Nechci tady rozebírat, jestli výchova rodičů byla správná nebo ne, byla prostě taková, jaká mohla být a rodiče dělali, co mohli. Oni taky dostali vychování a vzorce od svých rodičů, ale musíme si přiznat, že doba se opravdu mění. Výchova před válkou, po válce nebo před revolucí a po revoluci, prostě být jiná musela.

Svět je prostě mnohem rychlejší. Rychleji se přesouváme z místa na místo, rychleji si vyměňujeme informace. Díky tomu existuje velké množství výzkumů, vývojů a technologií, které nám přinášejí nové možnosti.

Co, ale zůstává pořád stejné, jsou naši rodiče a všechny ty vzorce chování, které jsme si všichni osvojili. Tady ty změny neprobíhají buď vůbec, nebo jen velmi pomalu ve srovnání s tím, co se děje okolo nás. Ukázkovým příkladem je i školství, ale o tom bych mohla napsat samostatný článek.

Takže zaručené rady ve výchově od našich se rodičů se v podstatě nemění, ale my bychom rádi šli s dobou a tak jsme pod neustálým tlakem. Také se nám vždy nedaří všechny ty zaručené moderní a fungující metody praktikovat a tím propadáme depresím z neúspěchu. A co takové to od rodičů, „já jsem ti to říkala, že ty nové praktiky nefungují. Není nad klasickou výchovu, taky jsme tě vychovali dobře a tohle jsme tedy opravdu nikdy nedělali.“

Tak, kdo jste nějakou takovou hlášku ve svém životě slyšel? U mě to takto opravdu funguje a moje máma umí zajít ještě dál, když si syn dovolí prosadit svůj názor, který ona zásadně nesdílí. U nás je totiž v komunikaci můj syn velký učitel nás všech. Jenže zrovna moji rodiče, hlavně máma, to nedokáží přijmout. Takže, je „drzý, neovladatelný, nevychovatelný a ještě mi ukáže, až bude starší“.

Co na to říci?

Jediné, že to opravdu není jednoduché. Sama jsem se v tom dost dlouho plácala a strach, že má pravdu, byl opravdu silný. Přesně mi vyplouvaly na povrch všechny ty vzorce, že vlastní názor nesmím říkat nahlas, že musím být poslušná, že se nemám nijak projevovat, že nejsem dost dobrá, že nezvládnu to a tam to, že jsem se zbláznila, když jsem začala něco studovat nebo dělat, že starší mají pravdu, protože už něco zažili a spousta dalších.

To pak je úzkostí, strachu a obav, že ještě poškodím jméno mých rodičů, když nezvládám své dítě, když si mé dítě dovolí projevit své emoce a názory a nesklopí hlavu a není ticho.

To všechno jsem si prožila a ještě občas prožívám. Ono to totiž nejde změnit jen tím, že jsem si někde něco přečetla nebo absolvovala nějaký kurz nebo terapii. Ono je to tak hluboko, že to opravdu trvá to přeprogramovat a změnit. Navíc pokud se podaří některou věc změnit, objeví se jiná. Proč taky ne, vždyť jsem s tím žila desítky let, celé ty roky jsem to měla uložené a automaticky jsem to používala, tak to nemůžu všechno najednou změnit hned. To je velký rozdíl od technologií. Ty se přeprogramují a fungují ihned. Lidský mozek, ale takto nefunguje. Jsou věci, co jdou rychleji, některé pomalu a některých věcí se nezbavíme nikdy. Na to prostě není čas.

Loni jsem se začala zabývat vzděláváním rodičů v oblasti finanční gramotnosti pro děti. Vystoupila jsem ze své šedé zóny a pomáhám rodičům v oblasti předávání zodpovědnosti dítěti za peníze a finanční rozhodnutí. Cítila jsem a stále cítím, že toto téma je velmi důležité a hodně opomíjené.

Ve školství se toto téma v podstatě neřeší vůbec a vzhledem k vzorcům z minulých dob se téma peněz zrovna přízni netěšilo. Peníze nebylo téma k veřejné diskuzi, bylo to soukromé, peníze byly špatné nebo lidé, co je měli, byli špatní. Peníze se těžko vydělávaly, musely se zasloužit a do ruky dětem, rozhodně nepatřily. Peníze jsou osobní a nemluví se o nich.

To však vedlo k velkým problémům, hlavně v době kdy se začalo měnit bankovnictví a na trhu se objevilo nespočet možností si peníze půjčit. Lidé si bezhlavě půjčovali, což mnoho rodin přivedlo do hodně špatných situací.

Také se, ale začaly objevovat i příležitosti, jak peníze zhodnotit a díky neznalosti těchto produktů a s vidinou rychlého zbohatnutí, spousty lidí přišlo o mnoho peněz. Někteří zase na druhou stranu zbohatli a každý chtěl ten jejich úspěch. Jenže investovat nejde podle někoho jiného. Investovat se musí individuálně podle možností, únosnosti rizika a cílů.

Možnosti peníze vydělat se také hodně posunuly.

Mnoho lidí, ale s nimi neumí správně nakládat, protože je to nikdo neučil. Samozřejmě je mnoho možností se vzdělávat a hledat informace na internetu, doba je již jiná, ale máme v sobě ty vzorce. Na ně nesmíme zapomínat. Proto má spousta lidí finanční problémy, i když vydělává dost peněz, neumí s nimi hospodařit. Také si někteří utrácením kompenzují své pocity nedokonalosti a potřebují ukazovat, že na to mají. Potřebují si dokazovat, že si to mohou také dovolit, potřebují ukazovat zážitky na sociálních sítích, aby mohli být obdivováni. Potřebují mít o čem vyprávět, protože jinak mají pocit, že jsou nezajímaví a nemají co říci.

Proto jsem se rozhodla pro projekt Moje finanční svoboda. Sama jsem měla štěstí a celý život se pohybuji ve finančních službách a vzdělávání, tak jsem vzorce a bloky z výchovy za ta dlouhá léta překonala. Naopak příběhy mých klientů mě v tomto projektu jen podpořily.

Celý projekt začal u mého syna, kdy jsem se rozhodla, že mu předám lepší informace, než jsem dostala v dětství já. Začala jsem u něho před jeho šestým rokem a dnes vím, že by to šlo i dřív a tím bych si ušetřila ne jednu nepříjemnou situaci. Čím dříve se začne, tím méně těch vzorců už dítě v sobě má. Ono je to totiž v první řadě o nás, o rodičích a nejen o těch penězích.

Proto jsem se rozhodla, že se o příběhy z vlastního života a předávání informací v praxi brzy podělím. Ono totiž nakonec nebylo nejdůležitější to, že se ve financích pohybuji tolik let, ale to, jaké vzorce chování jsem si do života přinesla. Jakou cítím sebehodnotu, sebelásku, co si potřebuji dokazovat a co smím a nesmím nahlas říkat. Tady to totiž začíná.

Takže když jsem začala učit syna, jak by měl přistupovat k penězům, začaly se mi ukazovat ty hluboko uložené vzorce. Teorie byla jedna věc a praxe ta druhá. Věděla jsem přesně, co chci synovi předat a jak to chci dělat, ale nebyla jsem na to úplně připravená sama. Nebyla jsem připravená na to, že si sám půjde koupit něco, s čím nesouhlasím, nebyla jsem připravená na to, že si prosadí svůj názor, nebyla jsem připravená na spoustu situací, které okolo toho vznikly.

Najednou mi, ale došlo, že mi všechny jeho reakce zrcadlí moje chování v různých situacích, které ani nemusí být spojené s penězi. Také mi došlo, že se chovám v některých situacích jako moje rodiče, ale můj syn má odvahu říci svůj názor a díky tomu mi otevírá možnosti pro změnu. Jasně dítě musí dostat hranice, kde se může pohybovat. Není to o tom, že si dítě dělá, co chce, kdy chce. Nastavení těch správných hranic, ale vyžaduje velkou disciplínu a důslednost právě u mě. Najednou jsem zjistila, že to, co si nesu z dětství, mi dělá velké potíže dosáhnout změny a že musím nejdřív zapracovat sama na sobě, na svých vzorcích chování. Řekla jsem si dost.

Bylo to zvláštní zjištění, vždyť na první pohled mám finance v pořádku, syn vše vidí a slyší. Jsem na cestě k finanční nezávislosti a vytvářím pasivní příjem. Umím hospodařit, zhodnocovat i utrácet, tak abychom si peníze užívali. Peníze jsou pro mě energie, která se musí hýbat, a proto přichází a odchází. Přesto jsem zjistila, že to nestačí. Finanční gramotnost bez správně nastavených vzorců a hranic je málo. Přesvědčení, že něco tak má být, musí mít i své základy v praxi. Teorie prostě nestačí.

Dnes jsem mnohem víc připravená pomáhat ostatním rodičům, aby i oni byli připravení pomáhat svým dětem. Svůj projekt jsem rozšířila, právě o pomoc rodičům překonat vzorce chování, které si nesou z dětství. Pomáhám jim ty vzorce zvědomit. Uvědomění je totiž základní kámen pro změnu. Bez uvedení do praxe, je to ale jen teorie, která je nám v podstatě na nic.

Pokud vás téma zaujalo, chcete sledovat mé příběhy ze života, chcete být rodič, kterému teorie nestačí, přidejte se do FB skupiny  „Bohatá rodina, aneb finanční gramotnost pro děti a rodiče“.